Jak začít.....začněme třeba od začátku
Začátek:
Bylo 9.Dubna 2020 a věci se začali pozvolna dávat do pohybu. Tím pozvolna myslím něco, jako když jde člověk se zubem na pohotovost. Bolest je příšerná, nechcete tam, ale víte, že se vám pak uleví. Čekalo se totiž ještě na dořešeni vody, kanalizace a příjezdové cesty. O tom si můžete přečíst v mém jiném článku: Příjezdová cesta a IS aneb zábava nikdy nekončí. Také velmi zajímavé čtení o tom, jak smůla je můj nevlastní bratr. Po prakticky roce, co se vůbec, ale vůbec nic nedělo, byl poslední měsíc, jako čekání na ženu, co je v porodnici. Přešlapoval jsem, nervozita by na mě vyprala 3 pračky a já samou netrpělivostí, kdy se to konečně rozjede, vymýšlel válečnou strategii moji výstavby rodinného sídla. Snažil sem se do posledního detailu vymyslet plán návaznosti prací tak promyšlený, že teorie relativity by proti tomu byla leporelo pro děti.
Skok v čase:
Přeskočím teď o měsíc, kdy už se parta chlápků s vervou pustila do IS a cesty a hlína lítala všude, jako nafta na ropných polích. Nemohl jsem se dočkat až mi první bagr a mix rozrajtuje zahradu. Když sem tak pozoroval týpky, jak jezdí dumperem sem a tam, prolítla mi hlavou zajímavá myšlenka, zda se fachmanů nezeptat, jestli by nebyli ochotní mi ten můj plácek srovnat. Šílenost. To jediné mě napadá, když to začalo, ale tehdy jsem si myslel, že jde jen o to tadyhle trochu štrejchnout a tady poplácat a je to. Takový, no řekněme 1-2 tatry a můžu začít stavět. Všechny domy okolo měli jámy, které vypadaly spíše jako okop pro tank, ale já ne, já to budu mít jen lehce srovnané, abych kopíroval přirozený spád svahu. Sem si myslel. Myslet znamená v 99,9% případů slušně řečeno prdlajz vědět, tedy aspoň v mém případě to bylo téměř 100%. Ale to bylo ještě před tímto prvním prozřením.
Business:
Počkal jsem tedy až budou mít kluci sváču, což nebylo těžké protože oddychová přestávka kopírovala délku práce, tedy cca každých 10min. Tak sem si to rovnou namířil k typanovi, co vypadal, že to tu vede. Jelikož měl čisté věci a ruce, usoudil sem, že to bude vůdce, ale je pravda, že sem se mohl splést s člověkem, který tam dělal cokoliv jiného. Všichni vypadali totiž jako stavební dozor, ale trefil jsem se. Mám přijít zítra a domluvíme se. Bral jsem to tak, jakože je to prakticky jisté a tak jsem ještě večer napsal archeologům, aby se kdyžtak přijeli mrknout, kdyby neměli nic lepšího na práci. Za 5 minut odpověď, že přijedou. Vážně asi nemají nic na práci. Připadá mi, že mají přilepený obličej na monitoru a čekají až jim nějaký chudák napíše a pak se mu smějí až do rána. Nic jde se na kutě. Snad tím vzrušením usnu. Dalšího rána si to pálím na pozemek, kde mají chlapi akorát přestávku. Dobrý. Tak si to namířím k týpkovi ze včerejška a když sem mu po páté přepapouškoval co bych chtěl a kde popadl vak s nivelačkou a jde se. Kdyby mě v tu chvíli někdo vyfotil, můj výraz by připomínal může po vyvrcholení. Došli jsme na nejvyšší roh pozemku v budoucím místě relativního rohu domu si pán píchnul nivelačku na nožky, vzal pípák a šlo se měřit do zdánlivě nejnižšího rohu. Tam se tak nějak ještě nezdálo převýšení nikterak velké. Zkuste si tipnout něž budete pokračovat dále, kolik bylo na fotu „začátek“ převýšení. Máte typ? Tak pokračujme.
Hluboké polknutí však příšlo o chviličku později, když se metrová tyč s pípákem rozezněla už po cca 180cm od nivelačky (tzn.: že už po 180cm bylo převýšení 1m) brada mi spadla někam do jižní Ameriky a vize o uplácání a 1 – 2 tatrách hlíny, vzala za své v jedné nanosekundě. Dlaně se mi potili a v krku jsem měl sucho. Zhruba v polovině virtuálního domu jsme byli na 1,9m převýšení. Mozek přestal reagovat na okolní podněty a měl sem pocit, že sem přestal dokonce dýchat. V dálce jsem slyšel, jak se mi pán snaží zvednout náladu a říkal něco o skvělé teplotě pro vinný sklípek. Blbec. Když sem se konečně dostal zpátky do tohoto světa, byli jsme na konci protilehlého rohu budoucího domu a pípák ukazoval 2,85m převýšení. Čekal jsem od pána ještě nějaký trefný vtípek, ale pouze suše odpověděl. „Tak co chlape, máte tu hrábnout?“ Jelikož mi pořád nenaběhl operační systém mozku po restartu, měl sem pouze otevřenou pusu a vypadal jsem, jako někdo s duševní poruchou. „Takhle…“ dodal. „Počítejte tak 2-3 dny práce. Vezmu na to 2 dumpery a velký bagr s metrovou lžící, to bude hned. Dělal sem už horší svahy. Chce to jen vymyslet, kam s tou hlínou.“ Jako když do mě kopne. No jo vlastně. Ta hlína se musí někam dát. Tak nějak v mém dokonalém plánu vypadla položka, kam s hlínou. Ale kolik ji vlastně bude. Hlava se mi nastartovala vzoreček pro výpočet krychle /2 a….přepočítat….přepočítat….přepočítat….to není možný….přepočítat…..mobil, kalkulačka, 2. hluboké polknutí. Bezmála 200m3 hlíny a z toho tak 150m3 jílu, co neudáte ani člověku co neví, co jíl je. A to jsem ještě ani nevěděl kolik těch 200m3 vlastně fakticky je, ale už ta číslice mi řekla, že jsem v p…..No nic, teď to musím nějak vstřebat a nechat si to rozležet v hlavě. Vzal sem si tedy mobil s tím, že mu druhý den zavolám a domluvíme se. Píšu ještě večer archeologům, že se zatím nic dít nebude. Bez odpovědi.
Světlo na konci tunelu:
Noc byla dlouhá a bezesná. Doma jsem v noci vyšlapal do koberce cestičku, jak jsem chodil pořád okolo stolu a dumal nad tím, kam s tou zatracenou hlínou. Od nezákonného nápadu zavést hlínu někam v noci do lesa a dělat, že o ničem nevím, až po legální avšak nejdražší variantu, uložit jíl na skládce, což by znamenalo zhruba 70tis.Kč jsem se smířil s tím, že stavět prostě nebudu. Dal sem si 3 piva 2 panáky a jak se spálo. Ráno v 8 telefon. „Tak jak šéfe? Pozítří bysme se na to mohli vrhnout.“ Opět sem upadl do hluboké deprese. „Zatím z toho nic nebude, nevím kam mám dát tu horu hlíny, aby mi ještě něco zbylo na barák.“ „Aha. O.k. tak pak dejte kdyžtak vědět.“ Jasně až prodám jednu z ledvin a budu mít na odvoz, tak zavolám. Po obědě, když sem chodil, jak tělo bez duše a manželka to vzala jako podezření, že má jinou ženskou, mi začal zvonit telefon. Bylo to akorát ve chvíli, kdy se manželka začala nadechovat s tím, že povede zhruba ½ hod. monolog. Přece jen trocha štěstí. Byl to soused. Tedy soused co má pozemek naproti asi 300m odemne. Že mu chlapi říkali, že budu zařezávat svah a jestli tu hlínu nechci, tak mu jí můžu složit u něj. Ale jo 2,3 tatry taky pomůžou, proč ne. Zavolám bagristům a dám vědět. Domluveno na pozítří s tím, že u toho pro zajímavost chci být. Opět román pro archeology překvapivě s odpovědí, že se tam někdo zastaví. Už sem je asi přestal bavit. No ty mi to dají sežrat. To si tam určitě najdou nějaký šutr a budou tvrdit, že je to noha Yetiho. Uteklo to jako voda a den-D započal. Telefon, v 9hod. na pozemku. Na podvalu přijeli 2 dumpery a velký bagr. Nechápal sem, na co je potřeba 2 nakladačů, co budou odvážet pár koleček hlíny, ale byl sem rád, že se něco děje. Lžíce zaplula do hlíny, jako do másla. Bagrista ještě prohodil uštěpačnou poznámku, že doufá, že tu nebudou takový balvany, jako vedle, kde našli 7t balvan co mu zničil malého bagříka a už hlínu futroval na dumpera. 2 lžíce a nakladač byl plný. Přijel druhý, zase hrábnul a 2 nakladač odjížděl. Zhruba po 20 minutách mi prolítlo hlavou, kolik toho tedy vlastně odvezou, když už sem viděl, jak nakládá 8 dumpera a bagr pořád hloubý a nevypadá, že by přestával. Najednou mi na rameno klepe soused. „Tak co, za chvíli to budete mít srovnané. Já už s tím srovnáním bojuju 5. den a všechno je špatně. Soused má plot na mém pozemku a to co sem měl už zařízlé, sem musel zase srovnat, protože bych jinak z oken koukal do jílu. Druhý soused mě udal, protože sem nad nimy 2 metry a hlína mu padá na pozemek. Prostě se nenudím.“ Vážně mi zvedl náladu. Najednou se ale ozvala rána. Jeden z dumperu najel plně naložený do ďolíku a převrátil se (viz. Foto). Vypadalo to děsivěji než to doopravdy bylo. Měl štěstí, že nespadl do ďoury, co byla pod ním. To by ho už asi nikdo nikdy nenašel. Vytekla hydraulika, svléklo se jedno kolo a šofér se praštil o konstrukci do hlavy, zaplať pánbůh ho to nepoznamenalo. Takže se práce opět přerušila a pokračovat se prý bude zítra. No, mě to až tak nevadilo, aspoň sem měl chvíli pokecat se sousedem o hlíně. Výsledek mi opět vehnal úsměv do tváře. Soused se chytal srovnat pozemek o velikosti pražského letiště, takže mí hlína byla jen kapka v moři. A problém je vyřešen! Pocit, jako když potřebujete na toaletu, ale nestihnete to a pustíte to do kalhot. Prostě, úleva. Já stále věřím, že tam nahoře nade mnou někdo drží ochranou ruku a všechny moje kotrmelce vždy trochu zkoriguje. Ámen! Mezi tím se objevila paní co vypadala jako Indian Jones. Velmi příjemná paní z archeologického ústavu. Udělala si pár fotek, kopla semhle a támhlé a že jede. Kdyby nepozdravila, ani bych nevěděl, že tam byla.
Dalšího dne se opět práce rozjela až do finální podoby a díra jako do kombíka je hotová. Moc hezký pohled. K nenabažení. Je to sice prostě jenom ohromná díra, ale pro mne je to naprostá euforie. Po 3 letech čekání a výměny názorů na SÚ, kdo tu je vlastně vůl, je to nepopsatelná radost. Nejraději bych si do té díry vlezl a už bych z ní nikdy nevylezl. Manželka naznačovala něco podobného. Ještě téhož večera mi přišel „diplom“ že jsem neohrozil kulturní dědictví a toho Yetiho tam nenašli, takže mám na to úřední štempl, uf.
A jedeme dál:
Další den proběhl rychlý telefonát s geodetem a zaslání situačky se zakl.pasy ve formátu .dwg, aby nemusel nic znovu překreslovat. Kdo ví o čem je řeč, muže mi to vysvětliv v komentáři. Prostě tohle mi řekl, já udělal. A ano, pokud by mi řekl, že si mám uříznout nohu, tak to prostě udělám. Den napozítří mi pan zaměřovák napíchal 4 kolíky do moji krásné ďoury a odjel s tím, že přijede až budou vylité pasy a pak až bude stát dům. Proč až budou vylité pasy? Komentář dolů prosím. Po zhlédnutí zaměřené polohy domu mne opět polilo horko. Na papíře vypadá prostě všechno jinak. Když jsme bagrovali zářez, udělali jsme si podle situáku a pásma hrubý odhad, kde ten dům asi jako bude +1,5m odskok. No jo, jenže my jsme se chytli krajů pozemků, abychom měli zářez souběžný s pozemkem a tak nějak jsme zapomněli, že dům je lehce na koso ke krajům, takže teď byl u jednoho rohu odskok od měrného bodu 3m a u druhého 30cm. No já se na to…… Takže tu hlínu co jsem odvezl, budu zas někde později shánět, protože dům má spodek celý zapuštěný ve svahu, tudíž ta dírka se musí zalepit. Dírka, kam se vejde asi tak 25m3 hlíny. Kdyby tu nebyla manželka, asi bych se rozbrečel. Neřeším. Teď na to není čas. Raději jsem si ještě ten den udělal s odstupem 2m od měrných bodů pomocné kolíky, na každý bod 2. tak, že když si mezi nimi natáhnu provázek dostanu kdykoliv kontrolu, kde mám rohy domu i s uhlopříčkou (viz. Foto). Řekl bych, že je to praktičtější, než lavičky. Myslím, že jsem se inspiroval od někoho zde na svépomocí. Kolíky nepřekáží, jako lavičky a místa je okolo dost.
A je tu konec. Další článek by měl být o pasech a desce. Ale……No……. Uvidíme.